Usmívala jsem se, ale...

Těhotenství jsem si přála. Plánovala jsem ho. A přesto – jakmile jsem uviděla ty dvě čárky, první, co jsem cítila, byl strach. Ne radost, ne dojetí. Strach. A pak stud za to, že cítím strach. Následující měsíce jsem se tvářila, jak se ode mě čekalo. Zářila jsem na fotkách, odpovídala "skvěle!" na otázky, jak se cítím, a večer ležela v posteli s bušícím srdcem a představovala si všechno, co se může pokazit.

Nikomu jsem to neřekla. Ani partnerovi, ani mamce, ani doktorce. Bála jsem se, že si budou myslet, že to dítě nechci. Že jsem nevděčná. Že jsem špatná matka ještě dřív, než se narodilo. Na kontrolách se mě nikdo neptal, jak se cítím psychicky. Jen jestli nezvracím, jestli necítím bolesti. Tak jsem mlčela dál.

Zlom přišel, až když jsem náhodou narazila na článek o prenatální úzkosti. Četla jsem ho a plakala. Poprvé jsem pochopila, že nejsem rozbitá. Že to, co prožívám, má jméno a prožívají to i jiné ženy. Dnes je synovi dva roky. Miluju ho. A vím, že kdybych tenkrát věděla, že je v pořádku cítit strach, bylo by to všechno o trochu lehčí.

Nikdo mi neřekl, že láska může přijít až později...

První těhotenství jsem ztratila ve dvanáctém týdnu. Missed abortion – dítě přestalo růst, ale moje tělo si toho nevšimlo. Dozvěděla jsem se to na ultrazvuku, kam jsem šla plná očekávání. Odcházela jsem s prázdnem, které mi nikdo nedokázal vysvětlit. "Stává se to," řekli mi. "Zkusíte to znovu." Jako by šlo vyměnit boty.

Když jsem o rok později otěhotněla podruhé, čekala jsem radost. Místo ní přišla panika. Každý den jsem čekala, kdy to zase skončí. Kontrolovala jsem se. Hledala krev. Bála se usnout, protože co když se vzbudím a už to nebude. Okolí mi gratulovalo, já jsem nedokázala říct ani "děkuju", protože jsem nevěřila, že to tentokrát dopadne.

Osmnáctý týden. Dvacátý. Dvacátý pátý. Břicho rostlo, dítě kopalo, a já pořád čekala pohromu. Partner se snažil, ale nerozuměl. "Vždyť je všechno v pořádku," říkal. A já věděla, že má pravdu – a zároveň jsem to necítila. Jako bych sledovala svoje těhotenství zpoza skla. Byla jsem tam, ale nebyla jsem přítomná.

Porod proběhl dobře. Zdravá holčička, 3,2 kilo. Položili mi ji na hruď a já... nic. Čekala jsem záplavu lásky, slzy dojetí. Místo toho jsem cítila únavu a prázdno. A pak přišel stud – nejsilnější, jaký jsem kdy zažila. Všechny ostatní matky přece milují svoje děti od první vteřiny. Co je se mnou špatně?

První týdny doma byly nejtěžší období mého života. Vstávala jsem k dítěti jako automat. Krmila, přebalovala, uspávala. A pořád nic necítila. Začaly noční můry, ve kterých jsem ji ztrácela. Jednou jsem se probudila a nemohla si vzpomenout, jestli dýchá. Běžela jsem k postýlce v pět ráno a stála tam a plakala, zatímco ona klidně spala.

Zlom nastal, když jsem se zhroutila před sestrou. Neplánovalo jsem to – prostě ze mě všechno vypadlo. Čekala jsem odsouzení. Místo toho mě objala a řekla: "To je v pořádku. To neznamená, že ji nemiluješ." Ten den jsem poprvé v životě zavolala psycholožce.

Terapie nebyla zázrak přes noc. Ale pomalu jsem začala rozumět tomu, co se děje. Že ztráta prvního těhotenství ve mně zanechala stopu, kterou jsem nikdy nezpracovala. Že moje tělo i mysl byly celou dobu ve střehu, připravené na další ránu. A že to, že láska nepřišla hned, neznamená, že nepřijde vůbec.

Dnes je Elišce rok a půl. Miluju ji. Hluboce, celým srdcem, až to někdy bolí. Ta láska si ke mně jen musela najít cestu přes všechny vrstvy strachu a smutku. A já si ji musela dovolit cítit.

Kdyby mi tenkrát v porodnici někdo řekl, že pouto s dítětem může růst postupně – že to není selhání, ale jedna z podob normálu – možná bych si neprožila ty týdny absolutní samoty. Proto teď píšu. Pro tu ženu, která právě leží v posteli a cítí prázdno místo štěstí. Nejsi špatná matka. Nejsi rozbitá. A nejsi sama.